Češka

Vždy, když se potkám s Čechy žijícími trvale v cizině, a vypijeme víc než jedno pivo, hovor se stočí na domov. „Krajina je tam krásná, jako zahrádka, ale ty lidi....,“ říká genetička Miriam, žijící na Floridě. Škrtí přitom mírně neurvale boloňského psíka, kterého má na vodítku. „Přesně. Nikde jinde se nesetkáte s tak negativní energií. A hlavně... s všudypřítomným nadáváním,“ přitaká její manžel Tomáš. „Už když se zeptáte ‚Jak se vede?‘, hned víte, že jste udělali chybu.“

Přikyvuji,  zatímco moje pivo háže zlatavé světlo s příslibem pohádkového večera na pobřeží oceánu. „Víte, to bude tím bolševickým myšlením. U nás má skoro každý kde bydlet, co jíst, má na pivo....ale nadává, protože....“

„Protože nikdo nechápe, že lepší televize ani auto ho šťastným neudělá!“ přerušuje mne Tomáš.

„Protože šťastnej je jen ten, kdo nezávidí!“ pokyvuje hlavou Miriam.

„Protože bolševici za 40 let odnaučili lidi žít vlastní život," dokončuji svou myšlenku. "Naučili nás míru vlastní spokojenosti odvozovat jedině z porovnávání s ostatníma.“ Vzápětí nás přehluší motor Ferrari, projíždějícího kolem na miamské promenádě. V pozadí zapadajícího slunce vypadá luxusně a až bolestně nedosažitelně. Nevím proč, ale malinko mi to Ferrari zhoršilo náladu. „Jak vlastně pomůže čemukoliv jen nadávat, závidět a nenávidět?“ vrací se k tématu Miriam. „Nijak“ odpovídám. „Těm bolševikům, co řídí náš stát, blbá nálada jen pomůže." „Myslíte, že to spraví výměna generací?“ pokladá Tomáš otázku, a v tónu jeho hlasu je znát, jakou čeká odpověď. „Upřímně... ne“, vzdychne Miriam. „Za prvý... ten vývoj opravdu uhnul někam šejdrem... Za druhý...,“ chvíli přemýšlí. „Bojím se, že ten národ má prostě nadávání a nespokojenost zapsanou v epigenetické paměti.“

Když vidí můj výraz, ujasňuje: „To je takovej těžce interpretovatelnej přenos informací z generace na generaci na molekulární úrovni. Jako třeba u myší z laboratoří ze zkumavek, co nikdy neviděly rodiče, a stejně nesou jejich strach. Nebo štěně z množírny, které kňučí, i když mu zrovna dáte kost, protože má někde zapsané vzpomínky předků.“ Možná se mi to jen zdálo, ale opět, a nyní už velmi neurvale, škubla boloňským psíkem. „Jsou to brblalové,“...slyším se, jak říkám, a zvedám sklenku k přiťuknutí na všechnu otrávenost tohoto světa.

„Já bych jim koupila zvukotěsný boxy,“ říká Miriam a já nevím, jestli myslí Čechy, nebo psy. „Já bych jim dal vteřinové lepidlo do piva, ať si nemůžou furt stěžovat!“ přidává se Tomáš.

Kroutím hlavou: "Tady už nepomůže nic, je to marný. Jak se sejdou dva, tři Češi, vždycky budou nadávat, i kdyby...."

Náhle si uvědomuji, že nadávám.

Nadávám na Čechy, jak na všechno nadávají.