Spisovatel

Představoval se jako americký spisovatel. Vrásky brázdily jeho obličej tak spletitě a v netradičních tvarech, že připomínaly šifrované písmo. „Přesně takto má vypadat spisovatel na sklonku svého bytí,“ pomyslela jsem si. „S životem vepsaným do tváře jako do knihy.“ Pozvala jsem ho na pivo, abych se zeptala, jak psát blog. Potřebovala jsem poradit, jak bojovat s nutkáním mazat okamžitě vše, co napíšu, jak vystavět příběh a hlavně, jak si udržet morálku, když mi psaní nejde.

„A co teda píšeš?“ osmělila jsem se.

„Scifi, nejraději scifi. Právě píšu dvě novely, které budou obě končit v Praze. Proto jsem vlastně tady, ať nastuduji prostředí.“

„Tak to je něco, rovnou DVĚ novely,“ vydechla jsem obdivně. "To už musíš mít umění psát dokonale zvládnuté.“

„To víš, píšu od svých dvaceti let. Psaní jsem se věnoval už na univerzitě.“

„Tak to jsi za ta desetiletí musel napsat hodně knih,“ odhadovala jsem.

S úsměvem přikývl.

„Kdy ti vlastně vydali první knížku?“ napadlo mne.

Nastalo ticho. Velmi dlouhé ticho.

„Sakra, asi jsem něco řekla blbě,“ pomyslela jsem si. Možná píše scénáře, nebo do časopisů, a já na něj s knihama.

„Nebo kdy ti poprvé publikovali, cos napsal?“ zkoušela jsem napravit situaci.

Mrak ticha ale nemizel.

„Nikdy jsem nic nepublikoval,“ řekl konečně.

Zírala jsem na něj. Já, kdybych napsala desítky novel, které nebyly vydány, asi bych měla trvale trochu mizernou náladu. Co desítky novel...kdybych napsala jednu, co leží v šuplíku.

„Jak to? Nikomu jsi své knihy nenabídl?“

„Nabídl. Ale všichni mne odmítli.“

Chvíli jsem si kladla otázku, jestli prostě jen svérázně nežertuje. Spisovatel bez knihy? Představuje se přece jako spisovatel.

Jeho bezelstné oči vyzařovaly odpověď. Nežertoval.

Zjevně jsem seděla s člověkem žijícím v mimoběžném vesmíru. Vesmíru, ve kterém on je spisovatelem, a ne podivným důchodcem bájícím o svém nikdy neexistujícím povolání. Patrně si čas od času uvědomí, že něco s jeho časoprostorem není v pořádku a že ke spisovatelské dráze mu tak trochu chybí kniha, okamžitě se ale do svého snového světa vrací zpět.

A najednou...

Nevím, jestli mi tu myšlenku našeptalo třetí pivo, nebo byla reakcí na jeho neochvějnou důstojnost. Napadlo mne, jaké by bylo, kdybychom si všichni říkali, čím chceme být, místo čím jsme. Kdyby naše sny určovaly, jak se jevíme druhým. Jak se k nám chovají. Jak si vážíme sami sebe. Kdybychom místo všedních lidí kolem viděli ty malé bytosti uvnitř nich. Ty bytosti, které kdysi chtěly být hvězdnými zpěvačkami, odvážnými kosmonauty, tvořivými malíři, ale staly se zahořklými prodavačkami, pohrdanými taxikáři či znuděnými úředníky.

Nakonec tento muž se nezbláznil tak úplně špatně. Jeho malé já nezapadalo v závějích let, strachu a zklamání. Kdybychom všichni zešíleli jako on, svět byl o hodně milosrdnější. A všichni bychom byli důstojnější.

„A ty děláš co?“ přerušil mé rozjímání.

Nad odpovědí jsem dumala jen malou chvíli.

„Ehm...já....já jsem baletka,“ řekla jsem a ani se přitom nezačervenala.