Okamurův Večerníček

Jarda Večerníček seděl na zápraží krčmy v Kameni. Třebaže v něm ještě doznívala radost z úspěšné hry ve vrhcábech, pomalu mu docházelo, že dvě kobyly a valach, které vyhrál, nejsou psi. Přítelkyně Silvie v poslední době šílí z maličkostí. Když přivede tři koně na desetimetrový dvůr, žádná terapie ji nezklidní.

Z obecních tlampačů pouštěli dechovku, která měla pravděpodobně zpříjemňovat náladu. Jarda si pomyslel, že peklo existuje. Naštvaně si narazil klobouk do čela. Kulturu přerušila zkouška sirén, které - do prdele - fungovaly.

Chvíli hloubal, ale ani další pivo nenastínilo plán, kam by koně mohl dát. Bezradně se rozhlížel očima pokrytýma lehkou blanou po krajině, když v tom jej napadlo, že si vlastně nikdy nevšiml, kolik je kolem smutně prázdných luk. „Úplně nevyužité pastviny,“ pomyslel si a s pocitem úlevy vypustil koně na nejbližší z nich.

Nyní se mohl soustředit na mnohem podstatnější úkol. Je třeba dodat text do blogu japonského podnikatele Tomia Okamury. Jarda si články, které Okamura na blogu idnes.cz pravidelně zveřejňoval jako své a národ jim tleskal, vydělával na alimenty a exekuce.

Kdysi psával blogy sám. Cokoliv napsal, pro čtenáře a diskutéry, kteří ho znali z pár dílů pořadu o vaření piva a fotky u textu, bylo jen grafomanství opilcovo. Posmívali se jeho hučce i pravopisným chybám. Nazývali jej magorem, extremistou, rozvracečem a dokonce cukrovkářem. Jarda tehdy psát přestal a věnoval se raději plné rysce a osobní propagaci alkoholu. Na jednom z četných tahů potkal Okamuru. Muže, který uměl o něco lépe vydělávat peníze, než mluvit, psát, či myslet. Osobu s homeopatickou dávkou empatie a sloní dávkou touhy po slávě.

Datum jejich setkání by si mohli fanoušci Okamury zapsat do kalendáře jako den, kdy začala cesta nesourodé dvojice českou politikou, a kdy se zrodil jejich guru. Náhodný pozorovatel by tehdy jen stěží předpověděl, že asketický podnikatel orientálního typu najde společnou řeč s bohémem, z jehož těla tekutiny nestíhají odtékat tak rychle, jako přitékají.

Společný večírek Jardovi prozradil, že frustrace tehdy neznámého Tomia z nenaplněné touhy po slávě je učebnicová. Když vyprávěl o svém dětství plném ústrků, Dickens by možná přemítal, zda nenapsal příběh Olivera Twista málo košatý. Ani dospělost Tomiovi, podle jeho slov, neulevila. Začínal jako popelář, živil se prodáváním popcornu. Nyní pracuje pro známou cestovní kancelář a je úspěšný. Přesto o něm nikdo nepíše. Nikam jej nezvou. Neznají ho. Nestojí poslancům za setkání, když chce změnit zákon. To by se viditelné osobnosti nestalo.

Jarda zavětřil. Při vědomí, že zrovna aspiruje na bydlení pod mostem, zatímco Tomio má volnou garsonku, rozhodl se pro čin. Vytočil telefonní číslo svého kamaráda, dramaturga televize Prima. Rozhovor byl, měřeno odhodláním, sebeprosazením a vytrvalostí, velmi nerovným zápasem s jednoznačným vítězstvím Jardy. Výsledkem bylo zařazení neznámého Japonce jako nevšedního hosta do reality show Vyvolení. Bude moci soutěžícím nosit sushi.

Tomio nikdy nebyl šťastnější. A také vděčnější. Jarda dostal klíče od garsonky, a Tomio se ten večer stal obětí svých ambicí, jak Andrej Babiš mikrofonu.

*********

Domluvili se, že se Jarda pustí do práce na podnikatelově jméně. Bude za něj také tvořit blogy se společensky atraktivními tématy.

Jarda začal psát stejně svébytným stylem za Tomia, jako předtím za sebe. Nenaučil se gramatiku. Nekrotil radikálnost svých názorových gest.

Jako když třeskne výstřel.

Během několika literárních promluv se stala Okamurova stránka blogem s rekordní čteností a nadšeným ohlasem. „Tomio, jde vidět, že nemáte českou krev a říkáte věci na rovinu,“ komentovali čtenáři. „Okamuro, na hrad!“ psali další. Lidé si horečně přeposílali články e-mailama i v sociálních sítích. Z textů často citovaly autority. Předtím čtenáři navrhovali myšlenky v blozích na cenu Járy Cimrmana, nyní na Nobelovu cenu a prosili japonského podnikatele o záchranu české republiky.

Bylo to Jardovo hořkosmutné vítězství. Uvědomil si, že žije ve světě, kde význam kryje zdání.

*********

Zazvonil telefon. V zeleném okénku svítilo číslo Okamury.

„Jardo, nemůžeš být tak nezdvořilý k lidem, o kterých píšeš. Dnes mi volal Fischer, Palas a pak ještě Charouz.“

„Chystáš se být prezident, ne Ladislav Špaček.“

„Jenže Charouz nás chce žalovat! Jaks napsal, že je tunelář.“

Pivo mělo správnou teplotu, slunce směřovalo od východu na západ, dechovku vystřídal zpěv ptáků. Nějaká žaloba vzrušovala Jardu stejně jako hanácké tance.

„Nevěřím, že by to dal k soudu. A když, tak by každý soud musel uznat, že je tunelář.“

„Kristepane Jardo! Nemůžu zbytečně riskovat. Musíš se omluvit!“

Slovo "omluvit" Jardou trhlo jak plivanec do sklenice.

„Nemůžeme se omluvit,“ řekl vlídně.

„Musíme se omluvit. Já moje peníze, které jsem vydělal, nebudu pak platit Charouzovi!“

„Chystáš se být prezident. A stádo přece nemůže vést ovce.“

„Říkám ti, napiš omluvu. Dávám ti moje peníze. Tak napiš omluvu.“

Následovalo ticho. Na jednom konci mobilní sítě mlčela naštvanost, na druhém hrozba.

Jardovi došlo, že nemá na výběr. Platí alimenty na pět dětí. Exekuce. Má objednaný solární panel.

„Dobře, napíšu ti tedy omluvu,“ řekl tiše a zavěsil. Dopil pivo stylem co hlt, to šluk. V bílém oblaku dýmu se jen občasně zjevila silueta jeho klobouku.

*********

Článek s nadpisem Okamurova omluva králi tunelářů vyvolal naprostý poprask. Tomio od rána přijímal gratulace a byl zahlcen děkovnými ohlasy natolik, že mu to málem znemožňovalo účast v „špektáklech“ o čínských penisech a starých trenkách, s nimiž křižoval republiku.

„Řeknu ti Jarine, jsi frajer. Ještě jsem neměl čas si přečíst můj blog, ale to je teda odezva, to je teda promo! A to se ti do toho nechtělo!“ volal Tomio. „Máš padesát procent honoráře navíc.“

Jakmile dokončil šňůru, pospíchal pohladit si jáství pod textem s rekordní dvěstětisícovou čteností.

„Tak tomu říkám omluva jako řemen!" psal čtenář Bohouš.

„Já taky, já taky!!" přitakal pan Tuleň.

„Gratuluji k odvaze. Nevěřím, že Vám to projde jednoduše. Jestli bude Charouz chtít, uvláčí vás. Jsem rád - za sebe, příslušníka mlčícího stáda, že někdo i za mě nasazuje kariéru!" psal nick Rentgen.

Tomiův obličej, obvykle nehybný, začal pozvolna měnit výraz.

„Gratuluji a doufám, že máte dobrou ochranku,“ připojil se Arne Kloubouk.

A pak to přišlo.

„Jen chlap s gulama riskuje život za vyslovení pravdy. Kloubouk dolů, pane Okamuro, i kdyby vás zabili, nezapomeneme!“ okomentoval Jardův výtvor jakýsi Tomáš Jasný.

Kdyby s Tomiem byl v té chvíli někdo v místnosti, asi by přemýšlel, jestli Okamurovy vnitřnosti fungují bez závad.

https://okamura.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=227480