Narozeniny

Jsou věty, které zapálí radost v srdci jako elektrická jiskra benzín v motoru.

Jsou věty, které odklidí pryč trápení jako popelář odpadky.

A jsou věty, které rozmetají duševní rovnováhu jako tibetští mniši své mandaly z písku.

"Přeji ti vše nejlepší k narozeninám!"

Hleděla upřeně na mobil, na kterém svítil rozjařený, poskakující medvídek se srdíčkem a dortem. Když přání zmizelo, na potemnělém displeji se objevila čísi stará tvář. S hrůzou si uvědomila, že je to tvář její. Stále měla sklon vidět sebe samu jako osmnáctiletou holku.... dokud ji realita nemilosrdně nekonfrontovala se zrcadlem, odrazem ve skle či aktuálním fotem do občanského průkazu. Na svoje narozeniny úplně zapomněla, a teď cítila, jak v ní jejich připomínka vyvolává paniku. Její tvář postupně křivil výraz podobný výrazu pacienta, kterému rovnají zlomeninu v kazašské nemocnici. Tu druhou, co s ní sdílela místnost, vůbec nevnímala. Vnímala jen sebe a svůj strach.

"Budou mi věčně věků připomínat hnusnýma narozeninama, že jsem zase o krok blíž smrti?" posteskla si v duchu.

"Věčně věků ne," zazněl nečekaný hlas.

Zmateně se ohlédla. Podívala se do stran, podívala se pod židličku, podívala se nedůvěřivě nahoru. Nikoho neviděla. Netušila, zda s ní opravdu někdo hovoří, či zda slyší pouze vlastní myšlenky.

"Budou ti narozeniny připomínat už jen 80 let, tedy za předpokladu, že budeš mít štěstí a potká tě maximální délka lidského života," ozval se hlas znovu.

Zvažovala možnost, že právě prožívá akutní ataku psychózy. Nikde však nebyl nikdo kvalifikovaný, kdo by diagnózu mohl potvrdit, či vyvrátit. Rozhodla se zachovat zdvořilost a s Hlasem komunikovat, a to i v případě, že je vážně nemocná a mluví sama se sebou. Stejně nebyl nikdo jiný, s kým si v den narozenin popovídat. Tu druhou, co s ní sdílela místnost, vůbec nevnímala.

"A bylo by to velké štěstí, žít ještě 80 let?" zeptala se pochybovačně. "Stejně ten život jde od čtyřicítky akorát od deseti k pěti."

"Myslíš tvůj život?"

"Myslím obecně lidský život. Jeho křivku. Ať je to život Bruce Willise nebo můj. Ale... když nad tím tak přemýšlím... asi myslím život obecně. Ta křivka dlouhého vzestupu, krátkého vrcholu a vleklého pádu se týká i lva, vlaštovky nebo třeba kopretiny. Křivka je stejná, jen čas kratší."

"Stěžuješ si tedy na čas?"

"Ne! Kdybych byla věčně mladá, čas by mi vůbec nevadil."

"Aha. Stěžuješ si tedy na limity vlastního života. A umíš si užít těch 2.524.554.001 sekund existence, co máš k dispozici?"

"Jakože nežiju?"

"Jistěže žiješ. Základní body existence živé hmoty naplňuješ. Dýcháš, přeměňuješ energii, vyměšuješ...to je změna. A změna definuje život. Ale já jsem mluvil o tom, že si neumíš užít ty sekundy existence, ne, že nežiješ. A přitom bys chtěla chtěla žít věčně, kdybys mohla zůstat mladá. Vidím v tom jistý paradox."

"Ale já bych si život uměla užít, kdybych nebyla zavřená do klece ubohé, mizerné lidské existence! Do klece existence podléhající zákonům úpadku, času, limitům, rozpadu. Do života utopeného v krysím závodu, kde každý peláší, a přitom zůstává na místě. V kterém všichni běží dokola jen proto, aby mohli běžet dokola i další den. A pak další a další... dokud nenarazí do všudypřítomné stěny smrti prostupující celým jejich marným během. Do zdi, které se tak zoufale snaží vyhnout, a když mají štěstí a minou ji v současném či příštím kole, čeká na ně trpělivě v cíli. Promiň... neděsím tě? Nejsem depresívní?" lekla se náhle vlastních slov a hlavně možnosti, že stejně jako někteří její přátelé i Hlas ukončí zničehonic konverzaci pod průhlednou záminkou. Občas se to stávalo, když si přestala dávat pozor na to, co říká.

"Řekněme, že nejsi z těch, co vidí poloplnou sklenici," odpověděl Hlas zcela nevzrušeným tónem a jí se ulevilo, neboť nezmizel jako minule kamarád s výmluvou, že se musí urgentně objednat k psycholožce.

"No jo. Kdybych byla aspoň idiot, co si nic neuvědomuje..." 

"Upřímně, nemyslím si, že se musíš trápit tím, že nejsi idiot. A také si nemyslím, že dokola nad něčím filozofovat znamená něco si opravdově uvědomovat."

Přemýšlela, jestli se má, či nemá cítit dotčeně.

"Koukám na tu tvoji židličku," pokračoval Hlas v rozhovoru, jako by nepostřehl dilema krabatící její obličej.

"Jestli se snažíš změnit téma, neděláš to zrovna nenásilně."

"Na této židličce sedíš patnáct let. Nebo už to bude šestnáct? Páni, patnáct let a stále ta samá židlička. Srdcem ti za tu dobu proteklo přes 40 miliónů krve a několikrát se ti vyměnily téměř všechny buňky. Sama jsi už kompletně jiný člověk. A přitom furt ta samá židlička."

"Není to ta samá židlička, před třema rokama jsem koupila novou."

"Na této židličce počítáš, kolik ti ještě zbývá západů slunce. Děláš to mnohem raději, než by sis je šla vychutnat. Na tomto místě se děsíš ubíhajícího času, ale neděsíš se jeho marnění. Z tohoto prostoru vysíláš do vesmíru svůj strach ze smrti, přesto se nebojíš nežít naplno. Je zvláštní, že minutí se s životem tě nestraší víc než smrt."

"Klasický argumentační faul. Vložíš mi do hlavy svoji vlastní konstrukci, jak smýšlím, a pak ji kritizuješ. Přitom o mém postoji k životu nevíš nic. Opravdu upřímně by mne zajímalo, z čeho ty můžeš usuzovat, jaké já mám nejvnitřejšní pocity."

"Vďyť o tom mluvím. Usuzuji z tvého výjimečného vztahu s židličkou. Trávíte spolu všechna rána, odpoledne i večery. Často velmi dlouhé večery, řekl bych.Vůbec tě nekritizuji, jen konstatuji. Z hlediska vesmíru je úplně jedno, jestli ti k životu stačí 50 cm2 pod zadkem. Jsi tak rovnováhou lidem, co žijí naplno. Vesmíru je ukradenej tvůj ponurý chaotický svět, co tvoříš myšlenkami. Vyrovnáváš tak optimisty a šťastné lidi na této planete. Je to vlastně velmi záslužné, protože heslem vesmíru je rovnováha."

"Jaký šťastný lidi, prosím tě?"

"Vidíš, jak jsi dobrá v oboru negativního myšlení? To proto je to tvůj koníček. Každý dělá, v čem vyniká. Ty nejsi zavřená v kleci lidské existence, ty jsi zavřená v kleci vlastních černých myšlenek. Nedivím se, že ti uniká řád, harmonie, dokonalost a krása světa skutečného."

"A jéje, harmonie, dokonalost, řád. Vyšší princip. Už jsme aspoň u arciarchitekta života? Nebo rovnou u Boha?"

"Je pro tebe jednodušší věřit, že vše kolem tebe i v tobě funguje perfektně, protože je to výsledek náhodného chaosu?"

"Já tedy nemám pocit, že by ve mně fungovalo vše perfekně."

"Teď sám skoro nevím, jestli nemám souhlasit."

"Vzývání toho nahoře je berlička pro lidi, kteří neunesou pravdu, že člověk je pouhá hmota. Stejně nechápu, proč se vzývá ten nahoře, a ne třeba ten vlevo nebo vpravo. Nebo dole."

"Pouhá hmota? Člověk je sice hmota, ale tvořená bilióny buněk, kde každá z nich je samostatným, neskutečným zázrakem s receptem na život zapsaným v genech. Kde myslíš, že se ten recept vzal?"

"Vepsal jej tam Bůh? Kdyby existoval Bůh, pak by to byl Bůh, který stvořil svět, kde silnější požírá slabšího. Vytvořil by potravní řetězec, kde život jednoho závisí na zabíjení druhého. Zhmotnil by války, utrpení, beznaděj a komáry. Kdyby existoval Bůh, který stvořil svět k obrazu svému, fakt bych nechtěla takovému Bohu stát jednou tváří v tvář. A nebo možná jo, protože kdybych mu stála tváří v tvář, musel by sklopit oči."

"Zkoušíš rozmlouvat o rychlosti světla s přesýpacími hodinami v ruce", odvětil Hlas. "K pochopení smyslu některých stránek života ti chybí nejzákladnější nástroje a stupeň poznání. Až jednou dospěješ alespoň k miliontině procentu vědění, bude to taková revoluce v tvém pohledu na svět, jakou byl pro lidstvo objev, že Země není placatá."

"Měření rychlosti světla s přesýpacíma hodinama je hloupost. Ale třeba takový Galileo Galilei měřil čas podle srdečního tepu, tak lidi nepodceňuj. Já si umím představit jediný možný smysl všeho, kdyby tedy opravdu Bůh kdy existoval. Ten jediný možný smysl, který by nebyl nesmysl. Aspoň pro mne."

"Povídej."

"Bůh stvořil dokonalý, nekonečný, věčný vesmír. Boží svět prostoru bez hranic, bez času, čirý svět harmonie a souladu. Jenže k čemu je stvoření zázraku, když nemá diváky? K čemu je tvůrci dílo, když se nikde nepromítá? A tak stvořil život, aby smrtelno ocenilo nesmrtelno. Aby život ocenil věčnost, když sám je limitován časem, aby obdivoval dokonalost, když sám je plný chyb. Bylo to od Boha velmi egoistické. A skoro bych řekla, že je pěkný Narcis."

"Narcis?"

"Jasně že Narcis. Kdo jiný si stvoří obdivovatele, přestože ví, kolik utrpení jim to přinese?"

Hlas se odmlčel.

Rozhostivší se ticho bylo stále tišší. Pocítila únavu. Její výraz se postupně začínal podobat výrazu koaly po bohaté večeři. Do pár minut usnula.

Ta druhá celou dobu tiše poslouchala. Byla malá, téměř průsvitná a byla strašně unavená. "Proč jsem zavřená do klece ubohé, mizerné existence?" zeptala se.

"Ještě ty", odpověděl Hlas.

"Do klece existence podléhající zákonům úpadku, času, limitům, rozpadu. Do života utopeného v neustálém potlačování sebe sama, kde jsem zajatec v podělaném vzorci podřízenému dobru jakéhosi celku, na který stejně nedohlédnu. Kde jsme stále dokola vznikáme, rozmnožujeme se a zanikáme jen proto, aby naše děti mohly vznikat, rozmnožovat se a zanikat další den. Blíží se mi padesátka, blížím se smrti a moje touha být alespoň na chvíli sama sebou, být jedinečná, být nespoutaná, nebyla nikdy naplněna. Navíc mne stále něco jakoby dráždí. Hele, dnes to prostě skončím."

"Zničíš tu druhou."

"Ji zničím, sebe osvobodím."

Zoufale si přála být nesmrtelná. Toužila oddělit se od mraveniště, kterému nerozuměla, od celku, který se řídí chemickými signály, které ji míjí. Nenáviděla limity a nejvíce ze všeho nenáviděla limit určen číslem padesát, protože nemohla mít víc než padesát dcer. Děsila se padesáté dcery a času, který jí blížil ke konečnému okamžiku.

Zhluboka se nadechla kyslíku. Věděla, že kyslíku se nadechuje naposledy. Další energii bude brát už z procesu kvašení.

Bylo jí to jedno. Vypnula sama sobě smrtelnost.

Změnila se v rakovinnou buňku.

"Narcis... Narcis....", pomalu opakoval Hlas. "Ne, já ji tady ještě nechci."

Jeho myšlenka prolétla světelnou rychlostí spícím tělem na židličce.

Z rádia hrál Joe Cocker. Noc byla dlouhá, černá jak uhlí, a vlastně začínala být už i stejně stará.

Obrazy v temné místnosti čas od času zazářily jasným, teplým světlem.

Svítání vykreslilo na zdi teplý, do ruda zbarvený obraz mlhavého dýmu.

Nad ránem stály proti sobě dva světy.

Oba světy slavily padesát.

Vesmírem se rozezněl temný disharmonický tón. Jakoby pocházel z černých hvězd, z antihmoty, jakoby naznačoval chybu systému.